Ester Kočičková se svým příznivcům představuje v různých podobách. Na někdejší improvizace v kdysi kultovním pražském Rádiu Limonádový Joe navázala v březnu loňského roku pořadem
Ptá se Ester Kočičková / Olaf Lávka vysílaným každou neděli po poledni na jinak seriózní zpravodajské stanici Radiožurnál Českého Rozhlasu. Mnohé televizní diváky (ne)příjemně překvapilo v roce 2002 třináct dílů cyklu
Ženský hlas aneb Na vlně feminismu. Hra na rozhlasový pořad v televizi pokračovala i v dalších dvanácti rozhovorech pořadu
Dvojhlas. A letos na jaře jsme ji mohli vidět i jako moderátorku nominačního večera Českého lva 2003.
Návštěvníci klubů ji však znají především jako šansoniérku z vystoupení s Lubomírem Nohavicou. Jejich autorská tvorba je zachycena prozatím na dvou CD. Na rozdíl od debutu s klavírem (2001) si na loni vydané druhé album přizvali řadu dalších hostujících muzikantů. Nahrávky však jen stěží dokáží zachytit pódiovou stylizaci Ester Kočičkové oscilující mezi patosem a drsnou parodií. Samozřejmě je to někdy s humorem a smutkem přesně naopak. Zpěvačkou jsem chtěla být ještě dřív než herečkou. Šanson dovoluje obě role současně, říká. Ne nadarmo ji kritici přirovnávají k Edith Piaf, Haně Hegerové či Tomu Waitsovi v černých sukních.
Skladatel, klavírista a kytarista Lubomír Nohavica hrával s Abraxasem i doprovodnou kapelou Mariky Gombitové. Počátkem devadesátých let působil jako barový hráč v Rakousku a Švýcarsku. Jeho písně možná znáte i z podání jiných interpretů než Ester Kočičkové, například Vlasty Redla.
